Čtu v mapě lidského těla – o mé práci v magazínu Interview

Čtu v mapě lidského těla – o mé práci do magazínu Interview

Za kým chodí houslista Josef Špaček – koncertní mistr České filharmonie, herec Karel Roden nebo designér Maxim Velčovský, když je bolí záda? Za fyzioterapeutem Tomášem Rychnovským. Ve své praxi kombinuje fyzioterapii, psychoterapii, masáže i čínskou medicínu a tento koktejl je unikátní. Mimo jiné vychází z přesvědčení, že vše, co zažijeme a co si neseme v mysli, se zrcadlí na našem těle – a ve svalech zejména.

Doslova rukama vám prošla řada zajímavých osobností. Mají tito lidé nějaké společné pohybové problémy, které by se daly pojmenovat jako obvyklé potíže úspěšných?

Jsou specifičtí tím, co žijí a co umí. To ano. Ale jinak mysl a tělo fungují na jistých pilířích u všech stejně. A pokud všechny pilíře stojí pevně, jsme zdraví. Když nás některé myšlenky zatěžují, mohou se i zásadněji zobrazit v těle i třeba v naší rozladěnosti, nespokojenosti nebo hormonálních či imunitních pochodech. Z toho vycházím. Důležité je tedy pracovat na tom, aby vše bylo v rovnováze.

Takže kumštýře a intelektuály trápí ischias stejně jako jiné? 

Ano, můžou být odlišní jen tím, co třeba dělají za povolání. Josef Špaček například drží dlouho housle pod bradou doleva a z toho plynou případné problémy.

Existuje v Česku odborník přistupující k léčbě bolesti a dalších problémů pohybového aparátu stejně jako vy?

Na to nemám jasný názor. Celostnímu přístupu se věnuje řada odborníků. Otázka je, zda někdo aplikuje právě kombinaci opravdu účinné fyzioterapie a zároveň, pokud je třeba, cílené práce s myslí.

Ode mě nikdo neuslyší: jeďte na dovolenou, choďte na procházky, relaxujte. Není přece možné člověku, který žije v neutěšeném prostředí nebo řeší obtížnou životní situaci říct: víc odpočívejte! To si může přečíst v prvním časopise, který se mu dostane do ruky. Myslím, že spíš než šablonovité rady mi jde poměrně lehce sáhnout do hloubky problému, který člověka trápí. Ať už je ve svalech, nebo v životě. Hodně přístupů a poznatků si spojuji dohromady.

Kdo vás oslovil, abyste po boku nejznámějších českých lékařských tváří předával cenu Český lev 2015

Vybrala si mě Lucie Výborná, která pořad moderovala, a následně mě podpořil i supervizor večera Honza Svěrák. Oba ke mně chodí na „fyzio“, oba vědí, jak přemýšlím, co a jak dělám, jak se ke klientům chovám a co jsou mé hodnoty. Myslím, že to vše rozhodlo. Vážím si toho.

 Jak souvisí náš mozek a naše svaly?

Psychika, respektive emoční část mozku je vždy spojena se svaly a ovlivňuje svalový tonus. Je to přímo neurofyziologicky a anatomicky propojené. Tedy, podle toho, jak se cítíme a co prožíváme, máme některé svaly těla napjaté a jiné ochabují. Zásadně to tak mění svalovou koordinaci celého těla.

Takže vystresovaný člověk vypadá jinak a má jiná záda než šťastný člověk? 

Rozhodně. Jde o to, jak dokážete v hlavě reagovat na to, co žijete – a když něco nezpracujete, odrazí se to nejen do svalů, ale do těla celkově. Pohybový aparát je řekněme snadněji vnímatelný. Ale i imunita a například hormony reagují rovněž, víc skrytě a ne tak rychle.

Funguje to i tak, že se kamsi do našeho pohybového aparátu ukládají události a emoce, které jsme prožili?

My to obvykle nejsme schopni vnímat, ale v určité situaci, stresu, jistá místa na těle prostě vypoví službu. Nebo je mozek odstřihne od fungování zbytku těla. Stane se tak, že například dechové pohyby nejsou v břiše rovnoměrné nebo dokonce v břiše nejsou vůbec a člověk dýchá převážně do hrudníku. To je velmi častý důvod vzniku ztuhlosti a bolestí zad. Taková místa se pak v těle sdružují do řekněme funkčně spojených map. Jako by vám vypadly z funkce některé části bránice, část svalů kolem ramene a páteře a v oblasti stehna a plosky nohy. Tato svalová nerovnováha se okamžitě nahrazuje náhradním svalovým modelem, který některá místa přetěžuje, aby kompenzoval ty ochablá místa. Takovou tělesnou mapu, jak já tomu říkám, se dá naučit číst.

Jsou si naše tělesné mapy – tedy přetížená, nebo jinde ochablá místa, podobné?

Svaly reagující na stres jsou přesně ty, jenž nás v kojeneckém věku dostanou z tohohle (schoulí se) – semhle (otevře hrudník, narovná se a rozpřáhne ruce nahoru). Svaly, co nás narovnávají, velmi často ochabují právě při psychickém strádání. V tom si můžou být naše tělesné mapy podobné.

Proto jsou bezdomovci často tak zvláštně nahrbení, jinak se pohybují?

To je dobrý postřeh. Představím-li si bezdomovce jako strádajícího člověka nemohoucího v dané chvíli nebo i trvale najít řešení problémů, tak podle toho i vypadá. Když máme příliš mnoho hlubokých starostí, nejsme s to zvládat běžné všednodenní překážky a mnohem hůř se nám taky napravuje tělo. Vidím to na svých klientech. Někomu se uleví hned, jinému náprava trvá déle.

Máte na základě zkušeností ověřeno, že bolesti například v horní části zad znamenají mnoho starostí a třeba pod lopatkou se projevují problémy s dětmi?

Na stole mi leží kniha, kde právě tohle píšou, ale já se na to nechci spoléhat. Nechci takto léčit. Vede vás to k tomu, že si dáte člověka do nějaké škatulky – a už ho zase neposloucháte.

Co jednorázové trauma? Například někomu v dětském věku zemře rodič. I to se do svalů uloží? 

Neseme-li v podvědomí nevyřízené, neukončené, bolavé téma, vždycky se odrazí někde na těle. Nezpracované trauma v nás může zanechat emoční ztuhlost, která se v pohybovém aparátu může projevit jako ztuhlé, bolavé či „nateklé“ místo.

Jak pracujete s pacientem, který k vám přijde? 

Vyslechnu si, s čím přichází a jak to on sám cítí. Výsledky například z rentgenu či magnetické rezonance mě zajímají až v poslední řadě. Někdy je jejich přínos pro uzdravení pacienta nevýznamný. Daleko větší význam má zjistit, jaká funkce v rámci těla nepracuje dobře. Na to se zaměřuji při vyšetření.

Když tady lidé leží na lehátku, velmi rychle vím, že to, s čím přišli, třeba nesouvisí jen s tělem. Povídám si s nimi, sleduji jejich vrásky, kůži, to, jak reagují, jaká slova používají, a z toho si dělám obraz. Někdy vycítím, že je třeba zapracovat nejen na bolavých zádech. Často pak během hovoru narazíme na vztahy v rodině, přístup k sobě, životní prázdnotu. Mnohdy je objevení takového problému poměrně snadné. Každý pacient pak odchází vždy se sadou cvičení na nápravu tělesného problému a někteří mají za úkol i cvičení mysli.

Jak na to pacienti reagují? 

Obvykle dobře. Jindy mi po takové půlhodince povídaní, kdy jim vykládám, co by měli dělat a jaké jsou jejich možnosti, řeknou: no, doktore, tak mě dejte do kupy! Zároveň ke mně přichází mnoho lidí, kteří žádný problém nemají a opravdu trpí bolestmi čistě tělesného funkčního charakteru.

Máte mezi klienty i sportovce? 

Původně jsem si to docela přál a o několik špičkových sportovců jsem se staral, ale nakonec jsem zjistil, že často nejdeme stejnou cestou. Přijdou a řeknou: hrozně mě bolí kotník, ale zítra musím nastoupit na zápas. Na tom se se mnou těžko můžou dohodnout. Bylo by skvělé, kdyby přišli a zajímali se, jak se o sebe mají dlouhodobě starat i v období, kdy je nic nebolí.

Vy poznáte, jestli mám problém kvůli sezení u počítače, přetížení ve sportu nebo jsou za tím i možné psychické trable?

Ano, to se pozná na odporu tkání, na pohybu. Samozřejmě se i ptám. Ale když mi někdo řekne: hele, já jsem spokojený – a já to na těch zádech vidím, já to cítím, jestli si lže, nebo ne.

Takže vám nemůže nikdo lhát! 

V tomhle tělo nelže. Když je někdo ztuhlý a říká, jsem v pohodě, něco nesedí.

Když máme mozek a svaly propojeny, můžu vhodným pohybem, léčit duši? A naopak, můžu intenzivní psychoterapií ulevit pohybovému aparátu?

Záleží na míře postižení. Zablokované a přetočené žebro nebo ztuhlou část páteře není úplně možné vždy povolit pouze prací mysli. Je to věc velmi diskrétní a člověk musí své tělo poznat velmi dokonale. Vyžaduje to i trpělivost.

Léčit mysl přes tělo lze, je jen otázkou do jaké míry. Tělo může sloužit jako skvělý nástroj pro vstup do práce s myslí. Sám ale nevěřím, že se dá přes tělo vyléčit vše. Mysl je v pomyslné hierarchii vždy výš než tělo.

Kdykoli jsem si od nějakého fyzioterapeuta odnesla papír s namalovanými cvičícími panáčky, nikdy jsem doma necvičila. Jak donutíte své pacienty, aby cvičili?

Hlavně jim ukážu, jak cvičit, a naučím je cítit a vnímat, jaké svaly mají při cvičení pracovat. Žádné papíry nerozdávám. Nikoho samozřejmě nenutím cvičit, každý musí chtít sám, ale snadno poznám, kdo trénoval. Někdy byste to poznala i sama. Člověk, který udělal posun, mluví a vypadá jinak. Řeší úplně jiná témata, jinak vybírá slova a tak dále. Přišla paní, kterou bolelo na třech místech, kromě cvičení jsme řešili vztah jejího manžela k jeho mamince. Poradil jsem jí cvičení i techniku na mysl a nádherně to povolilo. Když přišla za čtrnáct dní, bylo evidentní, že pohnula jak s tělesným problémem, tak se změnil i její pohled na problematickou situaci v rodině.

Nemáme tady v centru žádné přístroje, lidé si k nám výsledky z přístrojů přinesou, abychom to spojili s tím, co se v nich děje. Proč mají výhřez ploténky, proč mají bolesti břicha nebo trávicí obtíže? Lidé chtějí pomoc, která jim dává smysl. Nechtějí jíst pořád léky. Také nechtějí, aby vůči nim byl lékař či jiný specialista povýšený, arogantní, ale chtějí partnera, jenž jim lidsky řekne, co se děje, a nabídne řešení. Nejsme fabrika na zdraví.

Jedna paní napsala v ohlasech na vaši práci, že měla pocit, že se setkala s Buddhou. A já si zase po několika telefonátech s vámi říkala, že i váš hlas působí uklidňujícím dojmem, skoro terapeuticky. Říkají vám to i jiní?

Jako Buddha se nevidím (úsměv). Ale ohledně toho telefonování, ano, stává se mi, že mi lidé něco podobného říkají. Nevím, nějaký vnitřní klid? K tomu, jak dnes pracuji se svými pacienty, jsem došel během mnoha let. Mám za sebou studium fyzioterapie, studium lidské psychiky, od druhého ročníku na vysoké škole praxi s pacienty, dlouhodobou sebereflexi. Pokud jsem chtěl pracovat s lidmi komplexně, musel jsem nejdřív sám v sobě otevřít všechny třinácté komnaty. A neměl jsem nikdy velký problém s otevřeností vůči sobě. Takže myslím, že vnímavost vůči sobě, své mysli a vůči svému tělu mi dává nadání být vnímavější i ke druhým. Takže to asi je nadání pouze částečně a pak je to práce na sobě.

 Co pro vás bylo nejtěžší, když jste na sobě pracoval?

Asi podobné věci, jako u jiných lidí, obecně najít sebevědomí, schopnost říct svůj názor, byť je jiný, než se očekává, a cítit se při tom komfortně. V mém případě také přemoct problémy s plynulostí v řeči. Byly způsobeny tím, že jsme doma byly čtyři děti, nebyla moc šance něco říct J. Je to hledání svojí hodnoty. A také najít balanc mezi prací a nepracovním životem, to bude téma do konce života.

Velkým zlomem pro vás musel být rozvod. Co vás tahle zkušenost naučila?

Po rozvodu jsem se poprvé v životě opravdu postavil na vlastní nohy. Taky jsem pochopil, že ne všechno, co si myslím, že má nějak být, má být hned. Naučil jsem se trpělivosti a vytrvalosti. Naštěstí se svou bývalou ženou vycházím bez problémů.

Moje kamarádka si těsně před rozvodem zlomila nohu. Byla to náhoda? Může psychická krize vést ke zranění? 

Samozřejmě. Je to princip nemoci. Člověk už nemůže dál. Nemá nad svým stavem moc. Proto je tak důležité během života dobře poznávat sám sebe. Učit se o sobě. Tohle mají na velmi vysoké úrovni někteří lidé, sportovci, například Jaromír Jágr. Tělesnou citlivost má na vynikající úrovni a zároveň vnímá, co je v životě důležité. Jeho mysl rozlišuje podstatné věci v životě od méně důležitých. Už profesor Kolář nám v ročníku kladl na srdce, že téměř žádné zranění není náhoda.

Profesor Pavel Kolář je guru českých sportovců. Pomáhá basketbalistům, hokejistům, téměř všem našim sportovním špičkám. V čem je tak výjimečný? Nemáme stejně dobrého specialistu?

Poznal jsem profesora Koláře na škole. To, co říkal a jak to říkal a co nám ukázal, mi dávalo smysl. Jako odborník je absolutní světová špička. Nevidím do jeho současné praxe, a možná se, protože je velmi mediálně známý, potýká s mnoha tlaky. Svůj čas nemůže dát každému, a když se někomu věnuje, může jít jen o pár minut. Na druhou stranu chápu ten tlak a zároveň chuť a vůli pomoct. Když jste mediálně známý, nese to spoustu nástrah.

Co když se podobně známým stanete vy? Zvládnete to? 

Snad ano. Zatím nevidím své poslání v tom mít velkou „továrnu na zdraví“. Pracuji na tom mít své nástupce. Abych byl dobrý ve své profesi, musím mít na paměti, že není nejpodstatnější, zda jsem úspěšný sportovec, prezident nebo fyzioterapeut. Důležité je být dobrým člověkem. Důležité je si rozumět. Stavět na lidskosti. Mít rád lidi. Nedávno mi jedna top ředitelka z nadnárodní společnosti řekla, že ji překvapilo, že jsem byl na ní už při první návštěvě hodný, laskavý. Pro mě je to norma, jak se má člověk ke člověku chovat. A léčit.

Jak si můžete pomoct sám, když si člověk na spoustu míst ani nedosáhne? 

Přes kombinaci poloh a pohybů.  Jde to.

Jak vlastně funguje vaše psychoterapie?

Nejdřív musíte vědět, co ve vašem životě nekoresponduje s vaší podstatou, vašimi přáními, vaším vnitřním já. Práce s myslí není tak těžká, má svou logiku jako matematika a změna myšlení vyžaduje pravidelnou práci. Koho to zajímá, může se podívat na webinář, který děláme s kolegou, psychoterapeutem Milanem Studničkou. Bavíme se tam o nejčastějších důvodech, proč se k nám lidé vrací. V podstatě jde o to najít sama sebe. Každý by měl pochopit, jaká je jeho přirozenost, smysl života …

… smysl života? To je ale práce minimálně na šedesát let.

Je to snadné, když si přiznáte, kdo jste. Tak se dostanete k tomu, co máte v sobě zlepšit.

To je ale také těžké. 

Není. Nejčastěji se jedná o vztahy – k druhým i k nám samým. Práce nám obvykle jde, když jí dáme úsilí, čas, zájem. Tu tedy pak umíme, jsme v ní dobří, jsme vychovaní k plnění úkolů. Známe tlak na to být pracovně úspěšný. Bohužel stejně tak často pod tlakem společnosti takto vychováváme i své děti. Ony jsou pak sebevědomé v tom, co dělají, ale nesebevědomé uvnitř sebe či necitlivé vůči sobě a ostatním lidem.

A v principu toto ovlivňuje například nedostatek mladých hokejistů, kteří mají držet českou reprezentaci, což je vždy po mistrovství světa v hokeji oblíbené téma. Proto i spousta dětí se sportem před dvacátým rokem končí buď pro zranění, nebo ztrátu motivace. Chybí jim vnitřní motiv.

Ztráta vlastního já se projevuje na kvalitě vztahů mezi lidmi, v rodinách a podobně. A projevuje se to na našem vztahu k přírodě či na našem osobním štěstí, spokojenosti, klidu a tedy zdraví. Mnoho lidí v pracovním životě dosáhne určitého společenského postavení, majetku či uznání ve své branži, ale nevykazují mnohdy známky moudré a stabilní osobnosti.

Od dětství ztrácíme reálný pravdivý pohled na sebe – a pak to řešíme, když nám je třicet čtyřicet let. Hledáme, kdo jsme? Jaký jsem muž, partner, otec? Jaká jsem žena, matka, partnerka?

S pacienty vám jde, najít, kdo jsou? 

Moji pacienti tu řeší spoustu věcí, ale je jasné, že v reálném životě často není možné jen tak něco změnit: jste ve vztahu, máte dítě, práci, majetek. Tomu rozumím.

Já otevřu bolestivé téma, mohu říct nějaký příklad, hledat… Ale co s ním můj pacient potom udělá, je na něm.

Měl jsem tu například manažerku starající se o tři děti, manžel byl pracovně stále mimo. Přišli jsme na to, že jí nevyhovuje, když ji manžel úkoluje, když je pod tlakem a ve stresu, což byla prakticky neustále. Neuvěřitelně se to zlepšilo už ve chvíli, kdy řekla svému muži, jak a co cítí. Ohromně se jí ulevilo. Spousta lidí vůbec neumí říct: podívej, necítím se v tomhle stavu fajn, je mi takhle, něco mi nedělá dobře. Neumíme komunikovat.

Tady můžeme otevřít téma, já nabídnu pohled na věc nebo zdůrazním funkční princip, ale je na člověku, jak si život zařídí. Základní, prastarý princip a smysl života muže a ženy je ale zřejmý.

Prastarý princip ženského života spočíval v tom být doma a rodit děti – to ženu udělá dnes šťastnou?

Je na historicko-filozofickou debatu, co je v tom nejlepším slova smyslu úděl nebo smysl života muže a ženy. Já můžu říct ze své praxe, že ženy, které tady potkávám, bez ohledu na sociální zázemí, nejčastěji říkají: chci pracovat, ale ne deset hodin denně, třeba šest, chci být platná, užitečná, realizovat se, ale pak chci mít čas na sebe, děti, na to pěkné. Rozhodně nenutím své pacientky, aby rodily děti a byly s nimi doma. To ani náhodou. Jen od nich často slyším, že by si to někdy trochu přály – míň zastávat mužské role a být víc ženami.

Co říkáte tomu, že tisíce lidí najednou začaly běhat?

Je to jakási módní vlna. Ať se hýbou, ale ať dávají pozor na míru zátěže a sledují své tělesné reakce na ní. Ve skutečnosti polovina lidí šmajdá nebo špatně dýchá nebo zatěžují svaly tak, že jim to spíše škodí. Neznám jediný přírodní národ, který by takto řešil běh. Když nemusí, neběhají. Oni prostě jsou nebo běhají jen tak, neřeší tak čas ani vzdálenost.

Jenže my nežijeme žádné jen tak. Dávno nežijeme v normálním světě a tak si pak chodíme nenormálně zaběhat. 

Náš svět je normální nebo nenormální podle toho, jak si ho nastavíme nebo jak nám to nastavení někdo vnutí. Mnohdy nám schází lehkost bytí.

Jak se zdravě hýbat a tím pečovat o své tělesné i duševní zdraví? 

Dělat to, co vás baví, a vědět, na čem máte pracovat, abyste si neškodili. Mnohým pomůže náš webinář.

 

Dr. Tomáš Rychnovský Ph.D. (36)

Vystudoval 2. lékařskou fakultu UK v Praze, obor fyzioterapie. Následně získal v daném oboru dva doktoráty. Specializuje se na léčbu a prevenci bolesti v pohybovém systému. Je žákem Prof. Pavla Koláře, u něhož působil jedenáct let. V rámci osobního rozvoje absolvoval víkendové studium Pražské psychoterapeutické fakulty. V současnosti vede tým odborníků v Centru fyzioterapie Dr. Tomáše Rychnovského, kterou v Praze na Barrandově původně založil se svou manželkou. V roce 2006 rozšířil praxi o dětskou část. Pořádá kurzy, semináře a přednášky zaměřené na péči o tělo a jeho poznání a péči o mysl a práci se stresem (www.dovychovat.cz). Přednáší sám, nebo s kolegou psychologem Mgr. Milanem Studničkou.

Byl jedním ze specialistů, kteří v únoru 2015 předávali ceny filmové akademie – Český lev. Je rozvedený, má přítelkyni a s ní malou dceru.

A tohle o mě napsala novinářka Olga Procházková.

Mezi čtyřma očima

Při prvním setkání překvapí hned několikrát. Je těžké tipnout, kolik mu je let. Až po několika minutách, kdy srovnáváte mladistvě působící fotku z webu a první dojem, mu oněch 36 uvěříte. Je neočekávaně vysoký a má tak velké ruce, že mu je na jedné fotografii do novin museli grafici zmenšovat, aby to vypadalo uvěřitelně. A právě jeho ruce, jeho dotek je zlomovým momentem, kdy vám dojde, že za jeho pečlivě propracovanými názory je výjimečná schopnost, dar, nejspíš od boha. Když se vás dotkne, uvěříte mu, že vám pomůže.

Komentáře