Olinka Šípková – můj příběh

Jak najít energii pro změnu, když je toho na vás moc? Když jsem začala vyhrávat ve sportovním aerobiku, z podceňované holčičky, na kterou trenérky celé dětství nadávaly, jak je tlustá, se stala mediální hvězda. Značka Olga Šípková. Navenek veselá usměvavá žena, uvnitř stále nesebevědomá holčička, která se snaží všem dokázat, že “na to má”. Přes veškerý úspěch jsem zažívala období, které bych zpětně nikomu nepřála. A jak pokračovala Olinka Šípková dále?

V mých 27 letech mi zemřela maminka. Nedočkala se ani své vnučky… Nikdo mi nepomáhal a já cítila, jak jsem na všechno sama. Jela jsem v každodenním zápřahu, pracovala ve fitku, vedla každý den tréninky sportovců, vysílala v televizi, o víkendech objížděla republiku a organizovala zájezdy k moři. Do toho všeho jsem byla maminkou, starala se o domácnost “all inclusive”, oslavy, setkání s přáteli, organizace rodiny… Žádné ženě asi nemusím popisovat, že se to nedá vydržet bez následků.

Kdo nezná ten kolotoč?

Po dobu 11 let, kdy jsme měli první fitko, jsem neznala dovolenou, kromě jednoho týdne v zimě na lyžích. Zatímco v létě ostatní cvičitelé odpočívali, já byla zodpovědná za placení obrovského nájmu. Tak jsem cvičila za ostatní, a protože to nestačilo, dotovala jsem letní měsíce ještě z peněz ze svých akcí, které jsem dělala o víkendech. Do toho mi umřel i tatínek a já zůstala zcela bez podpory. Ve stejném roce přišly povodně (2002) a fitko na břehu Vltavy skončilo téměř pod vodou. Byli jsme bez peněz a já musela o to více pracovat. Celou dobu jsem toužila po dalším dítěti, vyskočit z toho kolotoče, být doma, starat se o rodinu, péct buchty, pěstovat bylinky.

Když jsme se po čase vzpamatovali z povodní, začali jsme znovu od začátku vítat každého klienta. Jenže do dvou let přišla rekonstrukce budov okolo nás, byla uzavřená cesta, která nás odřízla od lidí. Nikdo se neptal, lidé se k nám dostali jen obtížně, spoustu z nich to vzdalo a raději začalo chodit do nově vznikajících světových řetězců. V této krizi jsem otěhotněla…

Byla jsem šťastná čekající maminka, ale na druhé straně ztrápená situací. Aby toho nebylo málo, tak ve stejné době začali společníci otevírat další dvě fitness centra s mým jménem. Porodila jsem krásnou zdravou holčičku, přestěhovala se do domečku u lesa, jenže veškerý strach a nejistota mi neumožnily být šťastná. Jedno fitko postupně krachovalo, další dvě se teprve vzmáhaly, docházely peníze a úplně moje síly.

Únava ze zodpovědnosti si vzala svou daň

Nastalo období, kdy jsem se potýkala s obrovskou únavou, zodpovědností za děti, za finance, za fitka, neměla jsem energii na přátele, na příbuzné, na nic…Neměla jsem radost ze života a pořád ji hledala někde zvenčí. Před 40 rokem vypovědělo službu mé tělo vleklými nespavostmi a já se do toho začala obviňovat, že jsem selhala na všech frontách a nejsem normální. Vyčítala jsem si léky, které jsem brala na spaní a na uklidnění, utíkala k práci, k potlesku na podiu a stále jen čekala, že bude lépe.

Doprovázel mě každodenní strach ze všeho, na co snad vzpomenu: ze selhání, z neúspěchu, nedostatku peněz, z komunikace s manželem, udělat kroky v životě. Svou hodnotu jsem vnímala ve výkonu. Cítila jsem se provinilá, když jsem měla den volna. Bojovala jsem s prokrastinací. Trpěla jsem, že fitka nesou mé jméno a já ve svém vytížení s nimi nemám šanci držet krok. Protože chyběly peníze, vzala jsem každou práci, i když mi nedávala smysl ani radost. A přitom děti vyrůstaly a viděly nešťastnou mámu….

Kolik dnů v roce vstáváte s radostí?

Nějaký čas mi trvalo, než jsem se přestala litovat, “libovala” si v roli oběti a často si jen u kafíčka stěžovala kamarádkám. Roky jsem byla na antidepresivech a cítila se alespoň trochu lépe. Nevěděla jsem co s tím, jen se obviňovala, že jsem pořád nespokojená. Televizní seriály jsem vyměnila za knihy o životě, a začala uvědomovat, že není normální být unavená, nespokojená, utíkat a stále něco hledat nebo na něco čekat. Nejsilnější moment byl ten, když jsem si na přednášce Milana Studničky odpověděla na jeho otázku “ Kolik dní v roce vstáváte s radostí, s natěšením?” Panečku….A tak jsem začala…

Jde to změnit

Vzala tužku a papír a psala a psala. Zrodila se nová Olinka Šípková. Dělala všechny úkoly, které jsou třeba na odstranění strachu. Kreslila nástroje na srovnání myšlenek, co mi bere energii, kam se chci dostat…. Za nějaký čas přišlo uvědomění, narůstala vnitřní síla a já vykročila. Na cestu, která mi začala měnit život. K radosti, ke svobodě, k energii, k většímu smyslu, k lásce … Začala jsem dělat změny a jsem na cestě, která je úžasná… Jsem zpět radostnou maminkou pro své děti…

Další článek, který napsala Olinka Studničková Šípková naleznete: zde