Často slyším komentáře, že je laskavost jen projev slabosti. Jindy zase slyším, že být laskavý znamená mít velkou vnitřní sílu.
Poslední dny mě inspirovaly dva silné zážitky. Byl to jeden citát a pak film, který jsem viděl. Začnu citátem, který mě zasáhl:
„Silný není ten, kdo pouhým pohledem někoho dostane na zem, ale naopak ten, kdo pouhým úsměvem zvedne druhého na nohy!“
Čtu si hodně myšlenek a citátů, ale tento zřejmě přišel v pravý čas… Dnes a denně řeším během svých konzultací problémy rodičů se svými dětmi, řeším jejich direktivní způsob výchovy, řeším jejich zlobu, jejich tresty, jejich zákazy a příkazy a zároveň vliv toho všeho na jejich děti.
A zároveň jsem častokrát sám konfrontován řadou situací, během kterých se dá reagovat širokou škálou různých emocí počínaje silnými výbuchy vzteku až po totální rezignaci. Přesto se mi daří udržovat si laskavost v drtivé většině okamžiků, do kterých se dostávám.
A pak narazím na tento citát a hraji si s myšlenkami, kam až můžu posunout své vlastní vnímání životních situací? Dalo by se i během těch pár momentů, ve kterých si laskavost neudržím, změnit svůj přístup? Každá další úvaha na toto téma ve mně vyvolávala větší a větší klid, vnitřní pohodu a ohromnou radost z tématu, které mi vstoupilo do cesty.
A v tomto rozjímání jdu do kina, zhlédnu film Marie z Magdaly, ve kterém hraje laskavost ústřední téma. Rázem mé úvahy dostávají ještě silnější kontury a je jasné, že jsem našel odpověď.
Pokud je člověk plný strachu, pak může být jeho projev podřízení zaměňován za laskavost. Člověk může být v tomto případě úslužný, nechodí do konfliktu, omluví se, i když nezpůsobil onen problém, kvůli kterému se omlouvá. Takže navenek laskavý člověk pouze reaguje tak, aby minimalizoval potenciální konflikt a udržel si náročné situace co nejdál od těla. Hlavním motivem je: MĚJTE MĚ RÁDI, BUĎTE KE MNĚ HODNÍ, NEZLOBTE SE NA MĚ, NEKŘIČTE PO MĚ…
A když slyším od svých klientek či klientů věty typu: „Já jsem taková pokorná…“, je jasné, že mluví spíše o svém strachu vůči konfliktu nebo o svém strachu vůči autoritám… Navíc výrok: „Já jsem pokorný…“ přímo odporuje podstatě pokory jako takové. Čili v prvním případě může člověk budit dojem laskavosti, přestože uvnitř něho může probíhat řada myšlenkových pochodů, které s laskavostí nemají vůbec nic společného.
Jiný případ je ovšem člověk, který v sobě má velkou vnitřní sílu, životní moudrost, která mu velí, že nelze nikdy nikoho soudit za to, jak se chová, protože každý reaguje jen podle míry své vlastní životní bolesti.
Tento člověk dokáže být laskavý k druhým i přesto, že vidí jejich limity, jejich selhání, jejich zlobu, protože si je vědom toho, že veškeré projevy zloby nepramení z podstaty člověka, ale z těžkého životního příběhu, kterým si každý z nás prochází. V tomto případě není laskavost slabostí, ale velkou silou, která umožňuje úsměvem zvedat lidi ze země a umožní jim rozvinout to dobré, co je v každém z nás.
A nyní se podívejme na výchovu dětí optikou laskavosti… Rodiče, kteří v sobě mají hodně strachu, mohou být na oko laskaví k dětem, což znamená, že se bojí zasáhnout, když je potřeba, bojí se otevřít téma, když je potřeba, bojí se… Děti tak nemají hranice a mantinely, což jim může obrovsky ublížit v jejich dalším životním směřování.
Naopak rodiče, kteří v sobě naleznou laskavost jako schopnost komunikovat i nepříjemné věci, zjistí, že jsou schopni nastavovat hranice, upozorňovat na chování, které se neslučuje s principy mezilidského fungování, a přesto si zachovají svůj nadhled, svou pohodu, svou životní radost… Takových rodičů je bohužel jako šafránu.
Naopak velmi časté případy, na které narážím, jsou rodiče, kteří po svých dětech v rámci svých nezvládnutých emocí občas křičí, zakazují, přikazují, někdy je uhodí, což bohužel „nezvedá děti na nohy, ale sráží je tvrdě na zem…“ Často tento kolotoč emocí začíná v tzv. období vzdoru.
Pokud se chcete dozvědět, proč děti vzdorují a jak vzdoru předcházet, můžete se podívat již dnes večer na náš webinář zdarma.