Milan Studnička

Hodně jsem se styděl, ani jsem neměl moc kamarádů. V hodinách jsem cítil, že oproti ostatním dětem nerozumím tomu, co říkají paní učitelky. Měl jsem strach, vždy když se hlásily známky z prověrek, abych náhodou neměl špatnou známku. Tohle si vybavuji, když vzpomínám na první roky ve škole. Ale jedno pozitivní toto období mělo. Protože jsem nerozuměl látce ve škole, poctivě jsem se učil doma, aniž by mě musel kdokoli nutit. Nějakým záhadným způsobem jsem se rozhodl, že to dokážu. Pamatuji si, jak jsem později u lampičky do noci počítal příklady, kterým jsem nerozuměl. Jak jsem si po nocích počítal fyzikální rovnice a učil chemické vzorečky. Až mnohem později jsem si uvědomil, že jsem si už ve školním období začal věřit, že když se pro něco rozhodnu, jsem schopen to dokázat. 

Obdobné to bylo i se sportem. Od školky jsem chodil s taťkou na fotbal a hrával jej až do 6 třídy. Bohužel jsem se bál dělat chyby, rychle jsem vyrostl, byl jsem pomalejší a neohrabanější než ostatní. Kluci se mi dost smáli, bál jsem se jít do konfliktu. Cítil jsem se špatně, sportu jsem nechal a sledoval jsem ho alespoň v televizi. Díval jsem se na každou Olympiádu, mistrovství světa v atletice, v hokeji i fotbalu a snil si o tom, jak by to bylo krásné jednou jít po Olympijském stadionu. Nikomu jsem o tom neříkal, byl to jen můj dětský sen. 

Když jsem byl v osmé třídě, patřil jsem k nejlepším žákům na škole. Taťkovi bylo přesto líto, že nesportuji a rozhodl se, že mě znovu přivede ke sportu, jelikož nechtěl, aby jeho syn trávil veškerý čas učením a sezením u počítače. Vybral jsem si basketbal. Taťka mě přivedl do týmu NH Ostrava, který tehdy hrál nejvyšší dorosteneckou soutěž. Ti kluci hráli basket 6 a více let, já neuměl ani driblovat. Trenéři nade mnou zlomili hůl hned během prvního tréninku, ale taťka je přesvědčil, aby mě nechali trénovat, řekl jim, že jsem v tréninku poctivý a že se to časem srovná. Jak jsem mu za to dnes vděčný, i když jsem tehdy trpěl. Kluci mnou na trénincích dost opovrhovali, dělali si ze mě legraci, nikdo se mnou nechtěl být v týmu ani ve dvojici na jakékoli cvičení.

Moje další životní období se odvíjelo na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kde jsem strávil krásných 6 let plných sportu, legrace a tvrdé dřiny. V tomto období jsem se shodou okolností přihlásil na kurz Time managementu, kde jsem se naučil techniky, jak si plnit své sny. Najednou se mi otevřel úplně nový svět a já si začal uvědomovat, že mám svou budoucnost ve svých rukou. Protože jsem se uměl učit, všechny zkoušky včetně státnic jsem zvládnul úplně bez problémů.

V té době jsem začal pracovat v přímém prodeji a učil se prezentovat, obchodovat, vyjednávat… Zpočátku mi to vůbec nešlo, a tak jsem opět přešel k ověřenému způsobu z dřívějších let. Po večerech jsem trénoval ve studovně prezentování a vystupování před lidmi, trénoval jsem, trénoval a trénoval… Během dvou let vytrvalé práce jsem začal přednášet na kurzech a konferencích o tom, jak si plnit své cíle… 

V tomto období jsem začal hrát americký fotbal v týmu Prague Lions, se kterým jsme se stali mistry republiky.

Mezi tím jsem si ovšem splnil další cíl, založili jsme obchodní firmu a začali úzce spolupracovat s telefonními operátory, pojišťovnami a prodávali jejich služby. Moje role byla nejen prodávat, ale hlavně školit náš obchodní tým a vést jejich prodejní aktivity. Po úspěšných počátečních letech přišla první velká životní krize, která nám přinesla krach a ztrátu veškerých financí, které jsme do té doby vydělali. Do toho přišla i krize rodinná a těžké životní období, ve kterém jsme bez peněz museli přespávat na půdě u našeho kamaráda… Tohle období mi dalo hodně moc. Začal jsem se učit pracovat se svými strachy, s nejistotou, s představami o tom, co o mě řeknou druzí… 

Jenže jak praví staré přísloví, „po každé zimě vždy přijde jaro“. Založili jsme novou firmu, která byla zaměřena na školení, a já se vrhl do nového podnikatelského prostředí. Učil jsem se jednat s velkými firmami a začal jsem nabízet mou schopnost učit druhé. Výhoda byla, že jsem učil vždy jen to, co jsem sám žil a prakticky používal. Během pár let jsem získal zakázky ve firmách, jako byl Vodafone, KPMG, ČEZ, T-Mobile, Geis Cz a mnoho dalších.

Paralelně s tímto jsem se začal připravovat na rodičovskou dráhu. Protože jsem chtěl, aby mé budoucí dítě zažilo krásné a šťastné dětství, studoval jsem všemožné knihy o přístupu k dětem, chodil jsem na kurzy alternativní výuky, domácího vzdělávání, navštěvovali jsme rodiny, které to s dětmi dělají jinak… Do naší velké rodiny se narodil syn Milánek a já si uvědomil, že mě v mém dosavadním životě nic krásnějšího nepotkalo. Od začátku jsem si užíval život ve více lidech, kde jsme si neustále povídali o tom, jak přistupovat k našemu malému chlapečkovi, abychom mu zajistili zdravý a pohodový vývoj. 

V tomto období jsem začal studovat psychologii a lpění jako fenomén mě zaujal natolik, že jsem se tři roky svého studia věnoval jeho výzkumu. Zároveň jsem si začal čím dál více uvědomovat, že se dá s vlastní myslí pracovat do té míry, že se člověk může radovat i situacích, kdy objektivně důvody k radosti nejsou. Začal jsem sám na sobě zjišťovat, že při dodržování určitých principů může člověk prožívat náročné chvíle s nadhledem a pohodou. A protože mě těšilo pomáhat druhým, rozhodl jsem se absolvovat pětiletý sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik, abych se jednou mohl věnovat pomoci i v této oblasti. 

V tomto období jsem trávil velké množství času s vynikajícím fyzioterapeutem Tomášem Rychnovským, který se stal mým velkým kamarádem. Jezdil k nám domů a trávili jsme s mým taťkou dlouhé hodiny rozhovorů o provázanosti těla a mysli. Začali jsme přemýšlet nad tím, jak spojit naši odbornost a vytvořit kurz, který by pomohl lidem nejen po stránce tělesné, ale i po stránce práce duševní.  

V posledních letech mi do života vstoupil další velký kamarád, Slavomír Černý, který mi ohromně pomáhá nejen v soukromé rovině, ale má zároveň největší podíl na tom, že se projekt DOVYCHOVAT dostal do podoby, v jaké se v současnosti nachází.

A jsme v přítomnosti… Žiju v rodině, ve které mám skvělé zázemí pro sebe i svého parádního a šťastného syna. Moje žena, Olinka Studničková Šípková, je úžasná partnerka, máma, babička, pracujeme na společných projektech a život dokážeme krásně prožívat.

Mám kolem sebe přátele, se kterými si rozumím, a vzájemně si pomáháme. A tělo mi díky pravidelnému zdravotnímu cvičení funguje natolik, že můžu běhat, plavat, hrát tenis i lyžovat jako zamlada. Připravuji přednášky a kurzy, věnuji se individuálním konzultacím, natáčím videa, píšu články a pomáhám mužům, ženám i dětem, jak se dostat k životní radosti, což je práce, která mi dává skutečný smysl.