Milan Studnička

Přemýšlel jsem nad tím, jak popsat svůj životní příběh. Kladl jsem si otázky… Kde začít a co o sobě říct?  Začnu dětstvím… 

Malý Milánek Studnička

Narodil jsem se parádním rodičům, Milanovi a Zdeničce, kterým v tu dobu bylo 22 resp. 21 let. Jako kluk jsem měl obrovskou podporu ve všem, co jsem chtěl a cítil jsem se být milován. Taťka se mnou sportoval, bral mě na výlety a mamča vytvářela domácí zázemí. Protože jsem se narodil v říjnu, šel jsem do školy už pěti letech a pamatuji si, že jsem měl ze všeho strach. Pamatuji si, že jsem měl dokonce strach jít v první třídě do školy, protože jsem neměl zastrouhané tužky…

Hodně jsem se styděl, ani jsem neměl moc kamarádů. V hodinách jsem cítil, že oproti ostatním dětem nerozumím tomu, co říkají paní učitelky. Měl jsem strach, vždy když se hlásily známky z prověrek, abych náhodou neměl špatnou známku. Tohle si vybavuji, když vzpomínám na první roky ve škole. Ale jedno pozitivní toto období mělo. Protože jsem nerozuměl látce ve škole, poctivě jsem se učil doma, aniž by mě musel kdokoli nutit. Nějakým záhadným způsobem jsem se rozhodl, že to dokážu. Pamatuji si, jak jsem později u lampičky do noci počítal příklady, kterým jsem nerozuměl. Jak jsem si po nocích počítal fyzikální rovnice a učil chemické vzorečky. Až mnohem později jsem si uvědomil, že jsem si už ve školním období začal věřit, že když se pro něco rozhodnu, jsem schopen to dokázat. 

Obdobné to bylo i se sportem. Od školky jsem chodil s taťkou na fotbal a hrával jej až do 6 třídy. Bohužel jsem se bál dělat chyby, rychle jsem vyrostl, byl jsem pomalejší a neohrabanější než ostatní. Kluci se mi dost smáli, bál jsem se jít do konfliktu. Cítil jsem se špatně, sportu jsem nechal a sledoval jsem ho alespoň v televizi. Díval jsem se na každou Olympiádu, mistrovství světa v atletice, v hokeji i fotbalu a snil si o tom, jak by to bylo krásné jednou jít po Olympijském stadionu. Nikomu jsem o tom neříkal, byl to jen můj dětský sen. 

Když jsem byl v osmé třídě, patřil jsem k nejlepším žákům na škole. Taťkovi bylo přesto líto, že nesportuji a rozhodl se, že mě znovu přivede ke sportu, jelikož nechtěl, aby jeho syn trávil veškerý čas učením a sezením u počítače. Vybral jsem si basketbal. Taťka mě přivedl do týmu NH Ostrava, který tehdy hrál nejvyšší dorosteneckou soutěž. Ti kluci hráli basket 6 a více let, já neuměl ani driblovat. Trenéři nade mnou zlomili hůl hned během prvního tréninku, ale taťka je přesvědčil, aby mě nechali trénovat, řekl jim, že jsem v tréninku poctivý a že se to časem srovná. Jak jsem mu za to dnes vděčný, i když jsem tehdy trpěl. Kluci mnou na trénincích dost opovrhovali, dělali si ze mě legraci, nikdo se mnou nechtěl být v týmu ani ve dvojici na jakékoli cvičení.

Maturitní fotka (1996)

Takto jsem trpěl první půlrok, ale pak nastal zlom. Zhruba po půl roce tréninku jsme hráli ve škole v tělocviku basketbal, a já zjistil, že jsem tam nejlepší. Byl to pocit, který jsem ve sportu nikdy nezažil. Být ve sportu opravdu dobrý, přestože v tomto případě jsem byl jako jednooký králem mezi slepými. Ale mě to nevadilo a já začal trénovat sám. Stejně jako jsem se poctivě učil, vyměnil jsem počítač za basketbalový míč. Začal jsem chodit každý den ven na betonové hřiště, kde jsem dribloval a střílel, dribloval a střílel… Začal jsem chodit běhat, trénovat odraz, sprinty… Za rok a půl jsem hrál nejvyšší dorosteneckou soutěž a získal s týmem NH Ostrava bronzovou medaili na MČR. Když se pak měnily ročníky, přestoupil jsem do týmu Vítkovic, se kterým jsme hráli druhou dorosteneckou ligu. Ze začátku jsme dost prohrávali a nebyli jsme ani dost dobrý kolektiv. Já zůstával v tělocvičně po každém tréninku, trénoval jsem krátké sprinty napříč tělocvičnou, pracoval jsem na střelbě, na obraně… Nejdřív jsem byl sám, postupně se mnou zůstával po tréninku celý tým a trenér vždy odcházel úplně nadšený z toho, kolik tomu dáváme. Nakonec jsme druhou ligu vyhráli a postoupili opět do nejvyšší dorostenecké soutěže.

Až s odstupem času jsem si uvědomil, že jsem ve sportu postupoval stejně, jako v učení. Nešlo mi to jako ostatním, takže jsem musel trénovat mnohem více než kdokoli jiný. Střední škola mi utekla jako voda. Sport a škola, škola a sport. Nic jiného pro mě v té době nemělo význam. Byl jsem nejlepším studentem hotelové školy, i v maturitním ročníku měl samé jedničky, hrál jsem dorosteneckou ligu basketbalu a byl jsem přesvědčen o tom, že mi celý svět leží u nohou. Poslední tři roky střední školy jsem navíc bydlel sám, protože se rodiče přestěhovali z Ostravy do jižních Čech, kde začali podnikat. Takže jsem se naučil si prát, vařit, žehlit… Bylo to krásné období. Basketbal byl pro mě život a učení mě bavilo. 

Pak přišlo velké životní rozhodnutí, výběr vysoké školy. Na hotelové škole nebyla matematika, takže jsem nemohl jít na ekonomické směry a tím pádem byla jasná volba - jakákoli sportovní škola. Vybral jsem si čtyři vysoké školy se sportovním zaměřením. Zjistil jsem si podmínky k přijímačkám a začal se podle toho připravovat. Trávil jsem hodiny v bazénu, zajistil jsem si hodiny gymnastiky… A přišlo velké dilema. Gymnastika se mi kryla s basketbalem. Abych se mohl dostat na školu, potřeboval jsem chodit na gymnastiku, ale basket byl pro mě vším. Během několika dní jsem vyhodnotil, že budu muset dočasně s basketbalem skončit. I když jsem si pobrečel, rozum vyhrál a já věděl, že jsem se rozhodl správně. 

Mladý muž v časopisu

Moje další životní období se odvíjelo na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kde jsem strávil krásných 6 let plných sportu, legrace a tvrdé dřiny. V tomto období jsem se shodou okolností přihlásil na kurz Time managementu, kde jsem se naučil techniky, jak si stanovovat své cíle a jak je realizovat. Najednou se mi otevřel úplně nový svět a já si začal uvědomovat, že mám svou budoucnost ve svých rukou. Protože jsem se uměl učit, všechny zkoušky včetně státnic jsem zvládnul úplně bez problémů.

V té době jsem začal pracovat v přímém prodeji a učil se prezentovat, obchodovat, vyjednávat… Zpočátku mi to vůbec nešlo, a tak jsem opět přešel k ověřenému způsobu z dřívějších let. Po večerech jsem trénoval ve studovně prezentování a vystupování před lidmi, trénoval jsem, trénoval a trénoval… Během dvou let vytrvalé práce jsem začal přednášet na kurzech a konferencích o tom, jak si plnit své cíle… 

V tomto období jsem začal hrát americký fotbal v týmu Prague Lions, se kterým jsme se stali mistry republiky.

Zápas amerického fotbalu

Do toho jsem se díky škole věnoval gymnastice a získal bronzovou medaili z mistrovství ČR v Eurotýmech. Posléze jsem se začal paralelně věnovat desetiboji, ze kterého jsem se shodou náhod dostal až k bobům, které mě vynesly až na zimní olympiádu v Salt Lake City v roce 2002. Mimo to jsem díky bobům získal řadu medailí z letních startů jak na mistrovstvích ČR, mistrovství Chorvatska, mistrovství Německa, ale také na mistrovství Evropy i mistrovství světa. Moje dětské sny se staly realitou a já dosáhl toho, o čem jsem si snil…

Ještě dva roky po Olympiádě jsem závodil, pak ovšem přišlo další velké životní rozhodnutí, na které mě přivedl můj taťka. Věnovat se rodině a podnikání anebo pokračovat v úspěšné sportovní kariéře a připravovat se na další olympijské hry? Po probrečené noci jsem vyhodnotil, že se vzdám vrcholového sportu, který byl pro mě „vším“, a svou energii vrhnu do rozvoje našeho podnikání, což v té době dojalo úplně celou rodinu. A tak jsme si pobrečeli společně. Už po pár týdnech jsem si ovšem uvědomil, že jsem získal mnohem více, než jsem ztratil. Získal jsem svobodu rozhodnutí, získal jsem čas pro rodinu, který jsem do té doby musel věnovat tvrdé přípravě.

Zimní olympiáda v Salt Lake City (2002)

Mezi tím jsem si ovšem splnil další cíl, založili jsme obchodní firmu a začali úzce spolupracovat s telefonními operátory, pojišťovnami a prodávali jejich služby. Moje role byla nejen prodávat, ale hlavně školit náš obchodní tým a vést jejich prodejní aktivity. Po úspěšných počátečních letech přišla první velká životní krize, která nám přinesla krach a ztrátu veškerých financí, které jsme do té doby vydělali. Do toho přišla i krize rodinná a těžké životní období, ve kterém jsme bez peněz museli přespávat na půdě u našeho kamaráda… Tohle období mi dalo hodně moc. Začal jsem se učit pracovat se svými strachy, s nejistotou, s představami o tom, co o mě řeknou druzí… 

Jenže jak praví staré přísloví, „po každé zimě vždy přijde jaro“. Založili jsme novou firmu, která byla zaměřena na školení, a já se vrhl do nového podnikatelského prostředí. Učil jsem se jednat s velkými firmami a začal jsem nabízet mou schopnost učit druhé. Výhoda byla, že jsem učil vždy jen to, co jsem sám žil a prakticky používal. Během pár let jsem získal zakázky ve firmách, jako byl Vodafone, KPMG, ČEZ, T-Mobile, Geis Cz a mnoho dalších.

Paralelně s tímto jsem se začal připravovat na rodičovskou dráhu. Protože jsem chtěl, aby mé budoucí dítě

Snídaně na hřišti s Milánkem (2008)

zažilo krásné a šťastné dětství, studoval jsem všemožné knihy o přístupu k dětem, chodil jsem na kurzy alternativní výuky, domácího vzdělávání, navštěvovali jsme rodiny, které to s dětmi dělají jinak… Do naší velké rodiny se narodil syn Milánek a já si uvědomil, že mě v mém dosavadním životě nic krásnějšího nepotkalo. Od začátku jsem si užíval život ve více lidech, kde jsme si neustále povídali o tom, jak přistupovat k našemu malému chlapečkovi, abychom mu zajistili zdravý a pohodový vývoj. 

A v tomto období přišla další životní rána. Byl jsem křivě obviněn a hrozilo mi 12 let vězení. Přišel jsem na čas o možnost být se svým synem, k tomu se dostavily těžké zdravotní komplikace způsobené z dřívějším let vrcholovým sportem a souběžně prožívaným stresem. Nebyl jsem schopen pohnout nohama a doktoři mi sdělili, že budu rád, když budu chodit. V té době jsem trávil celé dny rozhovory se svým taťkou, který studoval Bibli, Korán, Hinduismus, Taoismus, bavil se Pythagorem, Platónem… Četl jsem Voltaira, Rousseaua, Lao-ce, Bibli, Fromma, Krishnamurtiho a řadu dalších autorů. Začal jsem zejména díky němu objevovat svět práce s vlastní myslí. Začal jsem se učit, jak se zbavovat všemožných strachů, jak nemít očekávání, jak se učit nesoudit a odpouštět těm, kteří mi ublížili, jak se učit nelpět…

S Milánkem v ZOO (2015)

V tomto období jsem začal studovat psychologii a lpění jako fenomén mě zaujal natolik, že jsem se tři roky svého studia věnoval jeho výzkumu. Zároveň jsem si začal čím dál více uvědomovat, že se dá s vlastní myslí pracovat do té míry, že se člověk může radovat i situacích, kdy objektivně důvody k radosti nejsou. Začal jsem sám na sobě zjišťovat, že při dodržování určitých principů může člověk prožívat náročné chvíle s nadhledem a pohodou. A protože mě těšilo pomáhat druhým, rozhodl jsem se absolvovat pětiletý sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik, abych se jednou mohl věnovat pomoci i v této oblasti. 

V tomto období jsem trávil velké množství času s vynikajícím fyzioterapeutem Tomášem Rychnovským, který se stal mým velkým kamarádem. Jezdil k nám domů a trávili jsme s mým taťkou dlouhé hodiny rozhovorů o provázanosti těla a mysli. Začali jsme přemýšlet nad tím, jak spojit naši odbornost a vytvořit kurz, který by pomohl lidem nejen po stránce tělesné, ale i po stránce práce duševní.  

V posledních letech mi do života vstoupil další velký kamarád, Slavomír Černý, který mi ohromně pomáhá nejen v soukromé rovině, ale má zároveň největší podíl na tom, že se projekt DOVYCHOVAT dostal do podoby, v jaké se v současnosti nachází.

A jsme v přítomnosti… Žiju v rodině, ve které mám skvělé zázemí pro sebe i svého úžasného a šťastného syna.

Mám kolem sebe přátele, se kterými si rozumím, a vzájemně si pomáháme. A tělo mi díky pravidelnému zdravotnímu cvičení funguje natolik, že můžu běhat, plavat, hrát tenis i lyžovat jako zamlada. Připravuji přednášky a kurzy, věnuji se individuálním konzultacím, natáčím videa, píšu články a pomáhám mužům, ženám i dětem, jak se dostat k životní radosti, což je práce, která mi dává skutečný smysl.

Přehled mých sportovních úspěchů:

  • III. místo na JMČR v basketbalu 1994
  • III. místo na MČR v euroteamu 1998
  • I. místo na MČR v americkém fotbalu 1998
  • I. místo na MČR v jízdě na bobech 2000, 2001
  • XV. místo na ZOH v jízdě na bobech 2002 (Salt Lake City - USA)
  • I. místo na mezinárodním mistrovství Německa ve startech 6/2003
  • III. místo na MS ve startech (Illsenburg - Německo) 7/2003
  • I. místo na ME ve startech (Groningen - Holandsko) 7/2003
  • 2x I. místo na mezinárodním mistrovství Chorvatska (Split) 8/2003 (2. bob + 4. bob)
  • I. místo na Mistrovství Německa v Oberhofu 9/2003
  • I. místo na Mistrovství ČR ve Flagfotbalu 2015

Přehled mých studií:

  • Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (2002), obor trenérství. 
  • Program celoživotního vzdělávání na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci mimo rámec studijních programů (2005). 
  • Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (2014), obor psychologie. 
  • Absolvent pětiletého daseinsanalytického sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku na Pražské vysoké škole psychosociálních studií (2016)

Mé vzdělávací projekty (přednášky, kurzy, konference) proběhly mimo jiné v těchto společnostech či organizacích:

ČEZ, Stání pozemkový úřad, KPMG, T-MOBILE, ČSOB, Adler, RM Gastro, Démos Trade, Mary Kay, Vodafone Czech Republic a.s., MAERSK LOGISTICS CZECH REPUBLIC, s.r.o., Geis CZ s.r.o., ČVUT Praha, Probační a mediační služba ČR., PARAMO, a.s., M. G. M. spol s r.o., Jazyková škola Hi school, VEVA CZ s.r.o., Westfalia Metal s.r.o., JetBrains s.r.o., Central Sticks s.r.o., Unilever France, BOHEMIAFLEX CZ, s.r.o., Phomedia s.r.o., Samohýl, a.s., Walter CZ, s.r.o., Whyte Chemicals Europe s.r.o., Evropská finanční a realitní, Maron CZ s.r.o., Sindat Engineering, s.r.o, Konečná & Šafář, v.o.s, Měď Povrly a.s., Elkomplex + s.r.o., VF Czech services, s.r.o., Ministerstvo životního prostředí ČR, EDLiT s.r.o., SCA Packaging Česká republika s.r.o., Úřad práce Karlovy Vary, BioTech a.s., GeneTiCA s.r.o., M-Ocean s.r.o.

Reference