Tomáš Rychnovský

Toto je můj příběh, jak to všechno začalo ...

Život mi dali rodiče Ester a Karel v roce 1978. Jsem narozen 18.12., v Jihlavě,  a jsem druhý v pořadí ze čtyř dětí. Mám staršího bratra Jana, mladší sestru Evu a nejmladší je Jakub. Byli jsme vždy velká rodina a vždy jsem ctil naše rodinné vztahy, přátelství a sdílení. Doteď moc nechápu, jak to vše mohlo dospět do stádia, že jsme všichni zdraví a máme mezi sebou super vztahy. I když ne vždy to bylo pohodové. 🙂

Moje maminka byla v čase mého narození zdravotní sestra. Až později, po revoluci roku 1989 se dala na výuku toho, co léta prakticky dávala pacientům v jihlavské nemocnici. Vyučovala péči o pacienta, zdravotnické obory apod. Můj tatínek je celý život programátor. Byl to on, kdo nechápal, že mi nejde matematika 🙂 a snažil se mi ji vysvětlit.

Ve vzpomínkách na dětství velmi dominují postavy ze širšího okolí rodiny, což byly můj dědeček a oba strýcové. Můj dědeček, Jiří Ruml, byl evangelický farář. Moji strýcové jej poté následovali.

Dědeček se podílel na překladu Bible z hebrejštiny a byl i v církvi velmi nesmlouvavým bojovníkem za různé principy a kritizoval i církev za její postoje k všemožných tématům. Ona nesmlouvavost, jeho osobní tvrdost, se projevovala i ve vztahu k nám, jeho vnoučatům. A tak jsem byl svědkem různých tematických přednášek s biblickým podtextem, velmi zanícenými proslovy na různá témata a i rovněž ostřejšího přístupu v rodině. Jeho myšlenky a principy byly směrem k nám tvrdší, než k jiným lidem a tak na nás i pohlížel a vedl nás. Často jsem se cítil pod dohledem, kontrolou v jeho přítomnosti. Na druhou stranu uměl vyprávět o zajímavých věcech, uměl dělat legraci a byl mužem, ke kterému jsem vzhlížel. Vážil jsem si ho za jeho postoje a jak je uměl dát najevo.

V jistém pohledu byl nejvýraznější mužskou osobou, která byla kolem mě, v té době mé předškolní a školní éry.

Moje maminka, jeho dcera, nám často vyprávěla o tom, jak on sám je vedl, vychovával a jaké měl zásady za jejího dětství. Bylo to asi někdy hodně tvrdé, až autoritářské, nicméně to v té době, která nebyla lehká, zažilo asi mnoho lidí. Každopádně jsem vždy cítil, že když povídala o svém dětství, má ve svém hlase jistý povzdech, smutek či naopak velkou radost a vděk.

Církev pro mě vždy znamenala, že se šlo v neděli do kostela. Byla to více méně povinnost, nediskutovalo se. A tak jsem zažíval různé chvíle, poslouchal jsem biblické příběhy, které měly vždy nějaké vysvětlení, smysl a samozřejmě jsem měl v tomto prostředí spoustu fajn kamarádů.

Na základní škole jsem měl hodně strachů, ze známek, z dělání chyb, z toho, že jsem měl brýle a děti se mi posmívaly. Prostě takové ty standardní pocity, které v člověku mohou dlouho zůstat. Vnímal jsem v sobě i smutek, bylo to demotivující. Proto jsem nic moc neřešil. Škola šla více-méně sama, dvojky, trojky, jednička. Ani jsem v té době moc neřešil co a jak mi má dávat fakt, že jsem  věřící. Sice jsem vnímal, že v neděli se dokážu během bohoslužeb jaksi vnitřně zklidnit, nicméně v týdnu se vinou všech událostí znovu zvedla vlna jistého neklidu. I v kostele byl někdy stres, zejména při předříkávání určitých textů před spoustou lidí. Jako by člověk zapadl do nějakého prostředí a musel v něm fungovat. Nezávisle na tom, co cítí, co by chtěl jinak a co by nechtěl vůbec. Takže jsem v tom fungoval. Až později mi došlo, jak už tenkrát jsem dělal věci, které jsem dělat nechtěl. Resp. toužil jsem po tom, abych měl vedle sebe někoho, kdo by mi v tom pomáhal, doprovázel mě. A abych si mohl více říci, co už nechci.

Toho člověka jsem našel většinou spíš v mamince. A tak jsem si hodně pocitů nechával v sobě, moc jsem si je nedovoloval říci a když ano, moc to k ničemu nevedlo. Jako by se pro mě nic nezlepšilo. Moje maminka se mě ptala, co a jak cítím, ale stejně toho měla tolik na práci, že to bylo málo. A tak jsem si trošku vytvořil svůj svět a v něm prožíval různé věci.

Myslím si, že tohle období mělo jednu výhodu. Velmi dobře jsem si později mohl uvědomit, jak jsem se bránil stresu, jak moje pocity souvisí s obtížemi, které jsem cítil v těle apod. Prostě jsem si mohl velmi živě uvědomit propojení těla a mysli. Myslím, že jsem hodně získal citlivost pro vnímání všech psycho-somatických detailů, které dnes používám pro diagnostiku svých pacientů.

 

Vždy jsme měl velmi rád sport. Byla to náplň mého života hodně dlouho. Jsem přesvědčen o tom, že mě sport pomáhal nacházet nějaký útěk do radosti, do akce, do naplnění, do sebedůvěry, když jsem ji v jiných oblastech života moc neměl.  Sledoval jsem statistiky, výsledky, musel jsem vše přečíst, sledovat a viděl jsem ve sportovcích osobnosti, kterých jsem si vážil. Které mě někam táhly. V naší naprosto nesportovní rodině to byl unikát a zároveň jistá volnost, že jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Na ulici jsem často hrál hokej, měl jsem rád práci s hokejkou, jezdil jsem na kole, hrál jsem volejbal. Závodně jsem hrál basketbal, to ještě v Jihlavě.

Myslím, že jsem na tom byl pohybově dobře. I když mě nikdo moc nevedl v tréninku, hodně metod a přístupů jsem odkoukal, učil jsem se jako teoretik z různých textů a z medailonků sportovců. Už tenkrát jsem hodně vnímal své tělo, vnímal jsem, jaký sval či končetinu mám kde slabší, při čem mě bolí víc záda, kdy mi nejde jaký pohyb nebo jeho část. Hodně jsem na sobě vnímal, ale pramálo rozuměl všem souvislostem. Měl jsem rovněž zdravotní obtíže. Když pominu úrazy, zejména kotníků z basketu, vím, že jsem míval často po tréninku nebo zápase bolest břicha. Moje trávení velmi reagovalo na tělesnou zátěž. Vnímal jsem už v tu dobu na základní škole, že mám jistá místa na břiše bolestivější, než jiná. Zkoušel jsem si je nahmatat, mačkat, uvolňovat. Bylo to zajímavé a myslím, že mi to hodně dalo do pozdější mojí profese.

Základní škola byla tedy hodně o tom být venku, o sportu, učení mě vůbec nebavilo, jen jazyky. Cizí i český.

V čas, kdy jsem nastupoval do školy se narodila moje sestra. Vím, že už tenkrát jsem s ní rád trávil čas, věnoval se jí a pamatuji si, že jsem se naučil prát plínky ve vaně a dělat rozličné domácí práce. Žehlení, nádobí apod. bylo tedy velmi brzy v mém repertoáru činností.

Velmi jsem se také věnoval mému koníčku. Bylo to sbírání fotek hokejistů s podpisy. Vlastně jsem žil nějaký, ne krátký čas proto, abych se ztotožnil s významnými lidmi, kteří ve sportu něco dokázali. A hokej byl ideální sport pro mě – fanouška. Pamatuju si, že moje maminka říkala, že kdyby se šlo na školu díky tomuhle, tak se tam dostanu úplně v pohodě. Ve studijní realitě to však nebylo to veselé. Šel jsem do deváté třídy a v podstatě stále nevěděl, co pak.

Devátá třída byla pro mě, jako jediná, s vyznamenáním. 🙂 Byl to dobrý rok, naplněný sportovními úspěchy i škola byla celkem dobrá.

 

Variantou, co dělat po základní škole, bylo gymnázium. V ten rok, kdy to pro mě bylo aktuální, běželo v Jihlavě již několik let soukromé sportovní gymnázium. A já se tam dostal. Bylo to na pár let gymnázium, kde se dala dokupy zajímavá a velmi dobrá parta učitelů, kteří mě velmi pomohli nasměrovat se v osobním růstu.

Pamatuji si, jak jsem lehce bojoval s fyzikou, více bojoval s matematikou, ale jinak byla léta na gymnáziu fajn. Z fyziky jsem potom dokonce i maturoval. Myslím, že hlavně proto jsem to zvládnul, že jsme měli přípravu před maturitou a byli jsme tam pouze čtyři. To mi dalo možnost se učit od lepších, pochopil jsem spoustu věcí a měl jsem de facto individuální přípravu. Super to bylo. Na závěr gymplu vzpomínám moc rád. Přestože moje výsledky na gymnáziu byly průměrné, maturoval jsem poté na vyznamenání. Což bylo pro hodně lidí překvapení. Studoval jsem velmi poctivě, psal jsem si maturitní otázky všechny znovu do souborného materiálu a jezdil se je učit do lesa. Bylo to super a hodně pro mě znamenalo, že jsem to vše krásně zakončil. Myslím si, že to bylo ve velké míře proto, že jsem věděl, že se chci dostat do Motola, kde se zrovna otvíral studijní obor fyzioterapie. Věděl jsem, že chci jít do Prahy, že chci jít studovat na vysokou školu a že se chci dozvědět více o těle a jeho fungování.

Myslím, že to byl pro mě velký zlom v životě.

Vysoká škola byla pro mě jasným signálem pro nasměrování svých sil k jasnému cíli a životnímu poslání a vášni. Ve vzpomínkách mám to, že jsem na vysoké škole studoval, studoval, studoval a studoval. Neznal jsem  žádné party, žádné ponocování, prostě jsem šel pětiletým studiem ke svému cíli. Naučil jsem se věnovat a dostát svým závazkům, být odpovědný, trpělivý a dělat hodně pro to, abych dosáhl svých cílů.

Nemohu se nezastavit u prvních dojmů ze studia fyzioterapie v Motole. Absolutně jsem netušil, kam se směřuji a o čem to studium bude. Jen jsem věděl, že je to velká nemocnice, je to lékařská fakulta a v ní spousta odborníků. Jeden z nich přede mne přišel již první den. Byl to malý muž, v bílém plášti a s lehkou pleší na hlavě. Mluvil tiše a velmi konkrétně a úderně. V té době jsem dostal do života člověka, který mě svým zapálením velmi stimuloval. Vnitřně motivoval. Byl to v té době Doc. Pavel Kolář. Díky němu a jeho pojetí fyzioterapie umím dnes to, co umím. A díky tomu, že měl v té době na pracovišti další vynikající specialisty a lidi jako jsou Liba Smolíková, Irenka Zounková, Jirka Radvanský nebo Šárka Hanušová. Tihle všichni mi moc dali a vlastně jsem jim i vděčen za to, že náš obor byl vyučován v takové rodinné atmosféře. Bakalářské studium nás skončilo šest (z původních 32 studentů).

Protože přístup moderní fyzioterapie, kterou jsem se v Motole naučil se opírá o znalosti toho, jak náš mozek postupně zapojuje svaly do pohybu u kojence, věnoval jsem se v bakalářské práci studií na novorozencích a kojencích.  Opět nádherný a přínosný, ale intenzivní a studijní čas s Irenkou Zounkovou a samozřejmě doc. Kolářem. V té době jsem měl možnost i více poznat dr. Vojtu, který se sem tam v Motole objevil. Žil jsem jen studiem, svým oborem a dostal se do čtvrtého ročníku studia magisterského. Tam jsem poznal svou budoucí ženu Šárku.

S Prof. Kolářem, Prof. Lewitem a dalšími osobnostmi české rehabilitace jsem se vídával dlouhých, krásných i náročných 11 let. Byli jsme v kontaktu při všemožných akcích, vyšetřeních, léčeních, přednáškách, v zákulisí. Prostě různých příležitostech. A zažil jsem v tomto období něco, v co jsem nikdy nedoufal. A naučil jsem se tolik věcí.... Moc za tuhle možnost děkuji. Bohu? 

Moje bývalá žena Šárka přišla do Prahy z Olomouce, naprosto vyčerpaná z přístupu lektorů na VŠ a mě se zalíbila. Snažil jsem se jí pomáhat, dávat jí čas a učit jí to, co jsem se já naučil od Prof. Koláře a ona o tom neměla z Olomouce ani páru. Byla můj super student a já si vychoval skvělého kolegu. To byl rok 2002. Strávili jsme pak společných deset let života. Pomáhali si, četli spolu motivační a rozvojové knihy, studovali víkendovou psychoterapeutickou školu, čínskou medicínu a ajurvédu, zkoušeli si na sobě různé přístupy ve výživě, cvičení, učili se čchi-kung a tai-ji, cestovali, povídali si o sobě, povídali si o tom, co chceme a měli spolu moc fajn čas. V té době jsem našel „druhého taťku“ ve svém tchánovi, otci Šárky. Ten nás vždy jen podporoval a bylo neuvěřitelné, jak nám věřil a rozuměl nám. Hlavně díky naší píli a jeho podpoře jsme v roce 2006 společně založili své vlastní první s.r.o. a zdravotnické zařízení.

Nepochyboval jsem, že se nám bude dařit. Měli jsme svou vizi přístupu k lidem, ke klientům a to na nás vždy lidé oceňovali. A hodně z nich nám pomohlo.

Díky tomu, že Šárka musela splnit předměty, které v Olomouci neměla, jsem se seznámil s Milanem Studničkou. Měli pár společných předmětů a tak se zrodilo přátelství na celý život. Protože Milanovi v roce 2007 vypověděla službu sportem přetížená páteř, kterou jsme ale dali dohromady bez operace, a protože se mu narodil jeho syn Milánek, potkávali jsme se čím dál tím víc. Trávili jsme spolu nesčetně dní a povídali si o tématech mysli a těla. Velkou roli v tom hrál ještě taťka Milďi, který nám jasně představoval to, co nám v mysli nefunguje. A tak jsme se velmi jasně dívali na své strachy, na lpění na věci, jak soudíme či nesoudíme druhé, jak máme vlastně utvářet vztah k sobě sama, jak pracovat se svými pochybnostmi, strachy a jak zlepšit nejen vztah k sobě, ale i jiným, kdo jsou kolem nás.

Manželství se Šárkou nevydrželo, naše cesty se rozešly v roce 2012. Opět další velká škola života, která mě stála spoustu probrečených hodin, práce a komunikace s mojí  myslí, nových rozhodnutí, plánování a změn.

Hodně mi toto období pomohlo dívat se jinak na životní priority, na lidi kolem mě, na přístup k nim, na zbavení se lpění na věcech a úspěších a být radostný jen tak, že jsem. A naučit se v tom fungovat, naučit se trpělivosti a dennodenní práce na sobě, i když člověk přišel o vše, co do té doby dokázal a sdílel.

Velkou pomocí během těch let mi byl zejména Milďa a moji pacienti. Se spoustou z nich se znám již dlouho, starám se o ně, jejich rodiny, příbuzné a kamarády. Vůbec moje práce je něco, v co jsem snad nikdy nedoufal. Neuměl jsem si představit věci, které teď žiju. Neuměl jsem si představit, že budu léčit bolest páteře. Neuměl jsem si představit, že díky technikám, které jsme se naučil od těch nejlepších, budu měnit postavení a funkci páteře, budu pacienty zbavovat napětí a bolesti. Neuměl jsem si představit, že budu s lidmi promlouvat o důvodech jejich bolesti, které nejsou jen fyzické. Že se dostaneme na nejrůznější témata, která lidé v životech řeší a nejsou pro ně vždy radostná. Neuměl jsem si představit, jak slzy a upřímné sdělení, člověku v některých případech velmi fyzicky uleví. I proto je úžasné sledovat, jak je možné lidi měnit ve zdravé a radostné lidi.

Vážím si toho, že jsem se mohl starat a nadále se starám o všechny z vás, kteří máte zájem. Ať už jste maminka, ředitel, manažer, bankéř, sportovec nebo bohatý člověk. Je to jedno. Vážím si všech, které jsem ve své práci potkal. 

Moje práce je pro mě bohatá. Propojuje znalosti o fyzickém těle, léčí bolest a cíleně navrhuje tělesná cvičení. Zároveň v těle detekuje psychické důvody, které stojí za vznikem a léčbou bolesti.

 

 

Mám za sebou:

- Tisíce lidí, kterým jsem pomohl se zády, bez operace

- Tisíce lidí, kterým se opakovaně po našem vzájemném setkání rozjasní tvář a na ní úsměv

- Tisíce lidí, kteří mohou zase dělat své sporty, mohou žít bez bolesti a tělo je netrápí

- Tisíce lidí, se kterými komunikuji o smyslu života, vztahu k sobě a svému tělu

- Tisíce lidí, kteří díky bolesti zad přišli na to podstatu svého žvota.....

 

Moje školení absolvovali zaměstnanci firem, jako jsou ING, Autocont, ČEZ, ČSOB, PepsiCo, Microsoft, Ernst&Young, Vodafone, JipoCar, DPD, Česká asociace pojišťoven, KPMG, Lóreal, Atradius Credit Insurance, Chep ČR, Makro aj.

Reference