Proč holčičky kvůli pochvalám mohou trpět celý život?

Obrovské množství dospělých žen prožívá smutné životní příběhy. Je velkým paradoxem, že trpí jednak ty, které nebyly v dětství chváleny, stejně jako velmi trpí ty, které byly chváleny za to, v čem byly dobré. Mé klientky, které ke mně docházejí na psychoterapii, patří do obou skupin. V tomto článku se zaměřím na to, proč ubližuje ženám, když jsou v dětském věku chváleny za výsledky a za výkon, místo aby byly dnes a denně vyzdvihovány za to, že existují!!!

Malá holčička poprvé uklidí hračky do skříně, a jak milující rodič často zareaguje?

„Ty jsi šikulka! Ty jsi Zlatíčko! Ty jsi Miláček! Ty jsi hodná holčička!“

Jak roky plynou, holčičky slýchají: „Ty tak krásně kreslíš! Ty jsi úžasná, že tak nádherně zpíváš! Ty jsi skvělá, když si tak hezky uklízíš…“
Malá dívenka si tak postupně kóduje do hlavy, že je uznávána v situacích, kdy je skvělá, nejlepší, jedinečná, což se projevuje naplno s příchodem puberty, kdy začíná dospívat. Holčička totiž, místo aby zcela přirozeně vnímala, že je dokonalá z podstaty svého bytí, vnímá naopak svou „dokonalost“ ve svých výsledcích.

  1. Když bude dosahovat výsledků a bude se dobře učit, bude výkonná v práci, ve sportu, v rodině – bude s postupujícími roky čím dál více vyčerpaná z honby za větrnými mlýny, jelikož její hon za dokonalostí nikdy neskončí, protože vždy bude nějaká jiná, která je lepší než ona.
  2. Pokud dívka/žena naopak nebude dosahovat očekávaných výsledků, bude nešťastná ze své „nedokonalosti“, protože podle vlastních kritérií, které se jí rodily v průběhu dětství, není dost dobrá. Není tak krásná, jak by chtěla být, není tak chytrá, jak by chtěla být, není tak dobrá maminka, jak by chtěla být, není tak dobrá manželka, jak by chtěla být… Stále bude mít ve své hlavě témata, proč není dost dobrá. Když si vezmu jen letmý výčet toho, co řeší mé klientky, často jsou to výčitky, že nejsou dostatečně atraktivní, že nejsou dostatečně dobré matky, že nejsou tak výkonné, jak by chtěly…

O tom, jak přistupovat k holčičkám, vyprávím v následujícím videu…

A tak rodiče, kteří milovali své dcerušky a snažili se je chválit za jakýkoli pozitivní výsledek, nevědomky docílí toho, že si jejich dceruška/dospělá žena nevěří, protože je její vlastní sebe-hodnocení postaveno na dosahování výsledků.

Jak by to tedy mělo být? To holčičky nemáme chválit???

Naopak!!! Dívenky – stejně jako dospělé zralé ženy – musí každičkým okamžikem vnímat, že je milujete, vážíte si jich, oceňujete je za to, že jsou, že existují. Ženy i malé holčičky musejí být stále oceňovány za to, že jsou to nádherné bytosti. Musí na nás vidět naše štěstí z toho, že mají radost ze života. Musí se cítit být vynášeny do nebes za to, že se jim můžete dívat do jejich nádherných očí…

Zní vám to moc uměle? Pateticky? Opak je pravdou. Když malá holčička vnímá každičkým okamžikem, že rodiče milují její přítomnost a není hodnocena za výkon či výsledky, může se stát sebevědomou vnímavou radostnou ženou, která si dokáže v laskavosti říct, co se jí líbí a nelíbí. Když je naopak holčička oceňována pouze za výsledky či výkon, její sebevědomí je postaveno na výsledcích, což se jednoho dne otočí proti dívence a může pak celý život bojovat s větrnými mlýny.

Jak ale říct holčičce, že se nám líbí to, co dělá?

Mnozí rodiče se mě na kurzech či terapiích ptají, jak to mají udělat, když udělá jejich dívenka něco dobře. Je to jednoduché, nesmím hodnotit děvčátko, ale stačí popsat, co prožíváte a zajímat se o to, co udělala.

Takže když dá holčička poprvé boty do botníku, stačí radostně říct něco ve stylu: „Aničko, já koukám, že jsi dala boty do botníku. To mám radost, hodně mi to pomůže, když tady budu vytírat. Moc ti děkuji.“ Nemusím říkat, že je Zlatíčko, Šikulka, že je skvělá!!! Stačí okomentovat smysluplnost její pomoci a poděkovat.

Pochvala za výkon bere vnitřní motivaci!

Když dá malá Anička boty do botníku úplně poprvé, udělá to proto, že chce. Ať už z důvodu, že to viděla u maminky, anebo z důvodu, že o tom s maminkou mluvily… Prostě její motivace šla zevnitř. Jakmile Aničku za úklid pochválíme, Anička se cítí skvěle, má pozornost celé rodiny a rázem uklízí boty proto, že byla pochválena – motivace uklízet jde z venku. Dívenka tak rázem nevidí smysl v tom, pomáhat mamince, ale vidí smysl v tom, uklidit boty, aby byla pochválena.

Tady je kámen úrazu. Vnitřní motivaci dítěte „zabijí“ rodiče pochvalou, a dítě tak dělá věci proto, že za ně „něco“ dostane, dárek apod., místo aby dělalo věci proto, že má smysl to dělat.

A tak se dívenky snaží kvůli pochvalám, učí se kvůli známkám… místo aby motivace k těmto věcem vycházela z vnitřní svobody dělat smysluplné věci.

Nakonec to často dopadá tak, že máme dívenky v pubertě, které mnohdy nepomáhají jen tak z radosti, nemají zájem o smysluplné věci a tráví čas sledováním youtouberů a hodnocením druhých… Anebo máme holčičky, které „jedou“ úplně na doraz – ve škole, ve sportu, v hudbě a bojí se jakéhokoli okamžiku, kdy by mohly selhat.

Největším problémem tedy je, že dospívající dívky ani dospělé ženy nevnímají svou hodnotu vycházející z podstaty toho, že jsou ženy. A pokud si takové žena vezme muže, který svou ženu nevnímá, nemůže se divit, že bude v životě trvale nespokojená.

 

Pokud máte své děti a nechcete ztrácet jejich důvěru, připravil jsem pro vás WEBINÁŘ ZDARMA O PĚTI HLAVNÍCH DŮVODECH, čím rodiče ztrácí důvěru svých dětí a co s tím dělat… Jestli máte zájem se ve svém vztahu k dětem posunout dále, klikněte ZDE – www.dovychovat.cz/duvera.

Milan Studnička
http://dovychovat.cz/o-nas/milan-studnicka/
Komentáře