Umíme programovat své dítě?

Možná jste se dočetli, že se Microsoft pokouší vytvářet umělou inteligenci Tay, která by diskutovala s lidmi přes sociální sítě. Po pár hodinách provozu museli Tay vypnout, jelikož se z milé holčičky stal na základě vyhodnocování komentářů od cizích lidí nemilosrdný nácek… Neděje se ale totéž dnes a denně s našimi dětmi, jen v jiném kontextu?

Nebudu vás zde zatěžovat rozdílností struktury mysli chlapečka a holčičky, od toho máme kurzy o výchově dětí. Ale co se na výchovu podívat pohledem programátora. Buňky malého dítěte vědí, co mají dělat. Každá krvinka, každý neuron dělají přesně to, k čemu jsou určeny, takže se dá říci, že základní operační systém funguje na jedničku. A jeho obrovskou devízou je, že je připraven vstřebávat obrovské množství informací prostřednictvím svého vnímání – čichá, kouká, hmatá, ochutnává, poslouchá a vše vyhodnocuje podle rovnice ANO – NE. Libé – nelibé. Chutná – nechutná… Dvě alternativy, nic víc.

Dítě vnímáním životní reality skládá své vlastní vývojové diagramy. Pláču – maminka běží ke mě. Směju se – maminka se směje. Jenže… Jeden z hlavních úkolů dětského operačního systému je napodobovat a kopírovat svůj vzor. Děťátko sbírá data svým pozorováním a automaticky vyhodnocuje na základě toho, co vidí: Je dobré používat tu věc, která tak skvěle syčí a se kterou maminka jezdí po oblečení? Je dobré používat tu prima věc, která sama hraje, do které se mluví a tak hezky v noci svítí? Je dobré používat to velké zařízení, na kterém maminka točí s knoflíky a pak na něj pokládá hrnce? Ano, ano, ano, protože to všechno používá maminka. Dítě svým pozorování jasně vyhodnotí, že používat žehličku, mobilní telefon i sporák je naprosto nezbytné pro jeho přežití.

A najednou systém dítěte obrovsky narazí. Operační systém velí: KOPÍRUJ SVŮJ VZOR – používej mobil, ovladač, zapalovač, sporák, žehličku, vypínač apod., jenže hlavní programátor – maminka, je zásadně PROTI. Vnitřní autonomní systém dítěte říká ANO, informace z vnějšku říkají NE. Dochází k naprostému rozporu ve vnímání dítěte, jehož operační systém kvůli takovýmto situacím musí vytvářet náhradní obranné mechanismy, které jej uvedou zpět do rovnovážného stavu. Tyto mechanismy v průběhu vývoje stále zdokonaluje, inovuje, vylepšuje, takže v dospělosti pak každý z nás nevědomě využívá celou škálu autonomních obran, které vůbec nemáme pod kontrolou. Někdo v napětí křičí, někdo se stahuje do ústraní, někdo má úzkosti a někdo trpí depresemi.

Pokud máte své děti a nechcete ztrácet jejich důvěru, připravil jsem pro vás WEBINÁŘ ZDARMA O PĚTI HLAVNÍCH DŮVODECH, čím rodiče ztrácí důvěru svých dětí a co s tím dělat… Jestli máte zájem se ve svém vztahu k dětem posunout dále, klikněte ZDE – www.dovychovat.cz/duvera.

Komentáře