„Kdo stojí na špičkách, bude brzy vrávorat. Kdo příliš spěchá, bude brzy unaven. Kdo chce být obdivován, bude zářit jen krátkou chvíli. Kdo chce vynikat ve všem, dříve či později neuspěje, kdo je pyšný na své dílo, nevybuduje trvalé hodnoty. Z hlediska TAO je takový člověk odpadní nádobou, které je lépe se vyhnout“ Lao-c´
Svůj článek jsem začal citátem jednoho z nejuznávanějších čínských myslitelů, abych uvedl téma, které se týká otázky, jestli vrcholový sportu ženám ubližuje, či nikoli.
V textu nebudu používat žádné odborné výrazy ani žádné studie, využiji pouze selský rozum, principiální souvislosti (a pár hezkých citátů), o které se budu opírat. Je tak na každém čtenáři, aby si sám vyhodnotil, jestli to, co píšu, dává smysl, anebo nedává.
Ke svým závěrům ohledně vrcholového sportu jsem vůbec nedospěl sám. Mám obrovské štěstí, že se můj taťka intenzivně zabývá rozdíly mezi mužem a ženou posledních 20 let svého života a stále se od něj mohu učit. Učil jsem se i svým prožitkem, jelikož jsem ve vrcholovém sportu strávil řadu let, během kterých jsem získal medaile na republikové úrovni v šesti různých sportech, mám medaile z ME i MS, reprezentoval jsem ČR na ZOH v roce 2002 a viděl jsem obrovské množství různorodých životních příběhů v této oblasti.
Dále jsem vystudoval tělesnou výchovu na FTVS UK, psychologii na FF UPOL, kde jsem pochopil, že je psychologie studiem rozporuplných teorií, jdoucích často naprosto proti sobě. Do toho jsem v období zranění své páteře prostudoval myšlenky Platona, Lao-ce, Rousseaua, Spinozy, Voltaira, Gándhího, Tolstého, Krishnamurtího, Gibrána, načetl knihy a studie o výchově dětí, o chování lidoopů, o vývoji lidského společenství, dokonce jsem si pročetl celý Marxův kapitál… Učil jsem se od Freuda, Fromma, Frankla, Baumana a to celé mimo jiné s cílem být dobrým otcem pro svého syna, aby se jednou nemusel trápit tím, co trápilo mě… O mém příběhu se můžete dočíst více zde.
Nakonec jsem zjistil, že největšími učiteli života jsou malé děti a upřímné a opravdové vnímání vlastního každodenního prožitku. Když totiž člověk ví, jak se učit vnímat sám sebe, svou podstatu, svou opravdovou hloubku i vlastní motivy, pak je schopen vnímat i holčičky a chlapečky v jejich rozdílnostech. A já se budu v textu zamýšlet nad tématy, které můžeme kolem sebe vidět, když se budeme alespoň trochu více rozhlížet.
Žijeme v 21. století, přesto prapůvodní podstata a principy bytí člověka jako živočišného druhu jsou staré miliony let. A přestože chci mluvit o ženách a sportu, začnu letmým pohledem do přírody. Podíváme-li se na samce v živočišné říši z řad našich příbuzných, vidíme u nich silnou rivalitu a boj o postavení ve skupině, zatímco samice jsou tmelícím prvkem skupiny.
A já si kladu otázku. Kdybychom dali skupinu mužů různého věku na ostrov, kde nejsou žádné peníze, žádné zákony, žádné průmyslové kamery, žádný dohled, podle čeho by se zorganizovali? Podle krásy? Podle vysokoškolských titulů? Anebo podle síly a konkrétních zkušeností v dané oblasti, kterou by aktuálně řešili? Mužská hierarchie je proměnlivá a záleží na aktuální situaci, ve které se muži nacházejí.
Proto v sobě má každý muž uložen princip rivality, který se často projevuje zvýšenou tendencí mužů k jakémukoli typu soutěže, což je nádherně vidět například u chlapečků mezi 3 a 6 rokem. Tento typ přirozené hierarchie vede k tomu, že malí kluci oproti holčičkám nejsou schopni tvůrčí spolupráce ani tolerance, ale mají snahu porazit všechny ostatní.
Tento typ hierarchie vede k tomu, že se kluci v raném věku dostávají velice rychle do konfliktu, často se perou, mají velký problém nechat druhého vyhrát, mají radost, i když porazí někoho výrazně slabšího, než jsou oni sami. Zároveň tento druh hierarchie vede k tomu, že kluci mnohem rychleji zpracovávají předchozí konflikt, jsou schopni během chvíle po rvačce pokračovat ve hře, nemají tendenci si „zlobu“ z konfliktu zachovávat.
Tento typ hierarchie rovněž umožňuje dospělým mužům uznat druhého chlapa, pokud vidí, že je v něčem lepší, než je on sám i přesto, že je výrazně mladší anebo starší. Mohl bych takto pokračovat ještě velmi dlouho, ale v rámci tohoto textu je to naprosto dostačující. Kdo chce vnímat podstatu, ten daný princip pochopí a sám si jej rozvede ve svých každodenních situacích, a kdo si chce prosadit svou, bude polemizovat vždy, i kdybych uvedl stovky dalších praktických příkladů.
Nyní se podívejme na holčičky. Pokud nahlédneme pod pokličku fungování holčiček, jejich přirozená hierarchie je postavená na věku a tím pádem i zkušenostech. Přírodní národy nám ukazují, že má každá žena své pevně stanovené místo v ženské hierarchii a jak dospívá a postupně zraje, roste jí i její pozice ve skupinové hierarchii.
Proto neměly ženy (samice) po miliony let – na rozdíl od mužů – přirozenou tendenci soupeřit s druhými ženami, jelikož jejich hierarchie spočívá v neustálé spolupráci pramenící z jistoty svého aktuálního postavení. (soupeřit se ženy naučí až vlivem společnosti, do které se dostanou). Tato hierarchie, která je geneticky zakotvená v každé malé holčičce, se díky vlivu společnosti a nevyjasněným vztahům bortí, holčičky se naučí nepřirozeně soupeřit, bojovat, což nakonec způsobuje fakt, že mohou být s holčičkami nakonec obdobné problémy, jako se stejně starými chlapečky (pokud je doma více sourozenců).
Často přednáším ve školkách, kde mi paní učitelky dnes a denně potvrzují, jaká je to s holčičkami „pohoda“ oproti věčně „zlobícím“ chlapečkům. Takže od malička má v sobě holčička zakódovanou spolupráci, vzájemnou podporu, sounáležitost. Další aspekty této přirozené hierarchie jsou v současné době naprosto zjevné a viditelné.
Dívky i dospělé ženy mnohem hůře snášení, když je jedna z nich oceňována na úkor ostatních (jak běžné v kolektivních sportech, v zaměstnáních…) Dalším faktem je, že ženy mnohem hůře snášejí konfliktní situace v tom smyslu, že si to v sobě nesou mnohem déle – což opět vychází z jejich hierarchie, jelikož se přirozeně nemají o co přít, protože na konflikt, na rozdíl od mužů, nejsou stavěny.
Proto mohou ženy mnohem častěji prožívat pocity závisti, uražení, tendenci pomlouvat atd., jelikož současná soutěživá doba velebící zisky, výkony a výsledky, ve které nyní musejí fungovat, není nastavena na princip spolupráce a vzájemné pomoci.
Dalším důsledkem této hierarchie je fakt, že s přibývajícím věkem žen roste i jejich přirozený „mandát“ poučovat o svých zkušenostech ty mladší… Jen se zkuste zamyslet nad tím, kolik vtipů je na tchány a kolik na tchýně?
Zatímco muž v průběhu svého stárnutí klesá na pomyslném žebříčku mužské hierarchie, žena stále stoupá – proto má větší tendence zasahovat do života mladým. Čili každá malá holčička má v sobě geneticky zakódovaný program spolupráce a soutěžit či konkurovat se naučí až působením vlivů rodiny a soudobé společnosti.
Ubližuje tedy holčičkám vrcholový sport více než chlapečkům? ANO. Protože destruuje jejich primární životní nastavení a mění jejich osobností zaměření – jinak řečeno, buď vytváří z dívek „bojovné chlapy“, což každou ženu podle úrovně vlastního vnímání sebe sama jednou či později utrápí.
Každý muž a každá žena mají své tělo. Tělo se skládá z buněk a buňky se skládají z různorodých částí a ty jsou složeny z atomů, a atomy z protonů, neutronů, elektronů… Vše má své popsané a jasně fungující uspořádání, což se dá dohledat v jakékoli učebnici pro základní školy.
A nyní půjdeme opačným směrem a budeme se ptát. Fungují atomy podle jasných fyzikálních principů, anebo si dělají, co chtějí? Nejsem žádným elitním fyzikem, ale selský rozum mi říká, že se řídí podle jasných principů, a proto se fyzika či chemie řadí do standardních přírodních věd…
Pojďme dále… Díky atomům jsou poskládány části jednotlivých buněk, tvořících živé buňky, které jsou schopny se dělit a hlavně spolupracovat. A já si opět položím otázku:
Já bych řekl, že každá buňka v těle má svůj význam důležitý pro fungování celého lidského organismu. A jdeme ještě dále. Kdybychom došli k závěru, že se atomy řídí podle fyzikálních principů, buňky podle bio-logických principů, neměly by tak náhodou i těla žen a těla mužů mít své definované poslání, k čemu by měla sloužit?
A když už je tělo ženy v mnoha ohledech diametrálně odlišné od těla muže, nevychází z této danosti logický závěr, že by měly mít ženy jinou roli ve společnosti nežli muži? Anebo jsou buňky tak „hloupé“, že si postaví něco jen tak, bez hlubšího účelu a poslání?
Ženy a muži mají jiná těla, která jsou principiálně zaměřená na jiné funkce, které se vzájemně harmonicky doplňují. V mužích je díky genetickému vývoji zakomponována rivalita, v ženách spolupráce. Muži mají svou hierarchii i podstatu postavenou na síle a zkušenostech, ženy mají svou hierarchii postavenou na věku a zkušenostech.
Použiji-li jinou terminologii, ženy mají svou duši a muži mají svou duši, což je biologický princip, který určuje naše životní směřování, stejně jako je tomu u našich příbuzných ve zvířecí říci… Pohledem na muže i ženy a jejich principiální základy zakódovanými miliony let vývoje v každičké buňce, si mohu dovolit tvrdit, že jsou muži silnější než ženy, mají v sobě rivalitu a jsou stvořeni proto, aby ženy i děti chránili. Ženy jsou oproti mužům jemnější stvoření, jsou vnímavější, citlivější, laskavější a jsou předurčeny k vzájemné spolupráci a sounáležitosti.
Dostáváte odpovědi na to, jestli vrcholový sport ženám ubližuje? Pokud ještě ne, podíváme se na to, jakou roli v tom hraje mysl…
Nyní to všechno zamotáme. Mluvil jsem zde o atomech – které se „chovají“ principiálně. Mluvil jsem o buňkách, které spolupracují a chovají se bio-logicky. Mluvil jsem o tělech žen a mužů, které mají své duše geneticky naprogramované, předurčené či přednastavené tak, aby směřovaly k naplnění životního poslání. Jenomže, je tady ten největší problém. Evoluce nám prostřednictvím kontinuálního vývoje nadělila naši mysl, jako součást našeho bytí.
Problém mysli je v tom, že se tvoří pomocí vyřčených a zpracovaných slov, pomocí vlastních zážitků a přemítáním nad oněmi zážitky. Pomocí pozorování vzorů a přemýšlením nad oněmi vzory, pomocí naslouchání svému okolí, médií, autorit… Jinak řečeno, nad obsahem naší mysli nemá genetika žádnou moc, proto se může odchýlit jakýmkoli směrem. A další velký problém mysli je, že není ani mužská, ani ženská a navíc má nejvyšší hierarchické postavení nad všemi ostatními složkami naší lidské struktury, což znamená, že je dokáže vědomě či nevědomě, přímo či nepřímo ovlivňovat. A jsme u problému současné doby.
„Ovlivňuje nás autorita našich učitelů, světců a knih. Chceme od nich, aby nám sdělili i to, co leží za horami a lesy na konci světa, a protože my se většinou spokojíme s popisem, pobýváme v pouhých slovech a náš život je povrchní a prázdný. Jsme lidé z druhé ruky: žijeme tím, co nám řekli jiní, a unášeni svými touhami a sklony přijímáme daný stav – ať už dobrovolně, anebo přinuceni prostředím a okolnostmi“ Krishnamurtí
A tak kvůli výchově, médiím, rodičům, spolužákům, učitelům… děláme věci, které jdou proti nám samým, ale jsme schopni být skálopevně přesvědčeni o tom, že je to správně. Jsme schopni to přednášet na univerzitách, obhajovat během svých vědeckých závěrů, a nevidíme, že mysl chlapce postupně přebírá strach z žen a dívek, získává nejistotu, všemožné obavy a úzkosti, buduje v sobě poslušnost a úzkosti všeho druhu. Dívky se naopak učí kvůli mysli bojovat, soupeřit, velet a panovat, nařizovat i šikanovat. Čím více jsou muži zženštilejší, tím více jsou ženy mužštější.
A tak není divu, že se ve vztazích v drtivé většině případů v západní společnosti bojí více muži žen než ženy mužů. Nevědomá mysl člověka odvrátila od jeho přirozené lidského poslání, odvrátila člověka od přirozené inteligence a selského rozumu a vymýšlí si všemožné ideologické směry a dogmata, které nám neumožní vidět to, co nám malé nezkažené děti ukazují dnes a denně.
„Naše vědomé motivace, představy a přesvědčení jsou směsí chybných a částečných informací, iracionálních vášní, racionalizací, předsudků, ve kterých plavou drobty pravdy a dávají jistotu, i když falešnou, že celá směs je skutečná a pravá. Myšlenkový postup se snaží zorganizovat celou tuto žumpu iluzí podle zákonů logiky a přesvědčivosti“ Fromm
Erich Fromm nádherně popsal to, co můžeme vidět dnes a denně. Lidé včetně všemožných odborníků „přes množství stromů nevidí les“. Naučili jsme se citovat studie, odborné knihy, poučujeme druhé o našich pravdách a pravdičkách, tedy o smyšlenkách, názorech a domněnkách, ale nevidíme to, co máme před očima a neslyšíme to, co na nás křičí na každém nároží.
Nevidíme, že čím více nás odkloní naše mysl od naší duše – geneticky přednastaveného principu – tím více problémů v životě pak máme v podobě strachu, úzkostí, poruch příjmu potravy, psychosomatických nemocí, nevnímavosti či necitlivosti k sobě či druhým, bez ohledu na to, zdali se jedná o muže či ženu. Kolik příkladů tohoto vnitřního rozkolu řeším dnes a denně.
„Člověk se naivně domnívá, že skutečnost, kdy většina národa zastává určitou ideu a sdílí určité emoce, je dokladem platnosti těchto idejí a emocí. Nic není vzdálenější pravdě… Skutečnost, že miliony lidí propadají stejným neřestem, ještě nepovyšuje tyto neřesti na ctnosti; skutečnost, že sdílejí tolik společných omylů, ještě nedělá z těchto omylů pravdu; a skutečnost, že miliony lidí vykazují známky stejných psychických poruch, neznamená, že jsou tito lidé psychicky v pořádku“ Fromm
Vrcholový sport je jen špička ledovce, který si tiše pluje proudem proti Titaniku naší společnosti. A Titanik, pokud nevychýlí kurz, musí jít zákonitě ke dnu. Zatímco pohyb kultivuje osobnost a je nejen tělu nadmíru prospěšný, vrcholový sport ubližuje mužům i ženám, protože z lidí dělá otroky výkonu.
Přesto ženám ubližuje mnohem, mnohem více, protože jde naprosto proti jejich biologickému nastavení, které spočívá ve spolupráci, laskavosti, citlivosti a jemnosti. Takže se ženy buď trápí, anebo se stanou pohledným mužem v sukních…
„Nikdo není beznadějněji zotročen, než ti, kteří falešně věří, že jsou svobodni.“ Goethe
Každopádně nejde vůbec jen o vrcholový sport, ale i o vrcholovou politiku, vrcholové postavení ve firmách a korporacích. Tam všude, opustí-li ženy své principy, budou trpět mnohem, mnohem více, než muži s přirozenou rivalitou.
Ano, a právě ženy a jejich princip mají v rukách kormidlo této velké lodi řítící se do zkázy. Společnost totiž mohou napravit a zachránit ženy, která mají sílu být laskavé, jemné a něžné. Ženy, které ješitným a soupeřícím mužům ukážou i připomenou to, o čem mluvil Ježíš, Buddha, Dalajláma a další.
Že laskavost a spolupráce jsou mnohem více, než konkurence a všudypřítomný boj. Tohle nám ženy musejí ukazovat. Ženy nám musejí ukazovat, že nemá smysl oslavovat úspěch několika málo sportovců, ale má smysl se vzájemně podporovat a věnovat se malý dětem.
Že nemá smysl oslavovat královny krásy nebo se předhánět v tom, o kolik milionů či miliard znásobit svůj zisk, ale má smysl oslavovat ženství, chránit maminky i děti a naučit se spolupracovat na tom, aby nám všem bylo lépe.
Toto jsem pochopil během své cesty za poznáním sebe sama a tomuto se chci věnovat i nadále. Pomáhat ženám, aby se naučily vnímat sílu a velkolepost své laskavosti, oproti slabosti spočívající v touze po vítězství. Pomáhat mužům, aby se postupně dokázali vzdát své soutěživosti a potřeby vyhrávat, a nalezli radost v podpoře slabších.
„Soucit a milosrdenství, skromnost a zdrženlivost, neusilování o významné postavení. Kdo soucítí, bývá i odvážný. Kdo je skromný – bývá také velkorysý. Kdo se netlačí do popředí, může být úplně v čele“ Lao-c‘
Moje žena Olinka Studničková Šípková pracuje se ženami jako lektorka a koučka. Připravila pro všechny ženy moc hezký webinář zdarma o tom, jak „už nebýt vyřízená máma“. Zaregistrujte se, je zdarma.